MK SEVERKA MODELPARK SUCHÉ 71 - XX

       Když se ve zprávě o činnosti klubu za tento rok skromě oznámilo, že Pavel Dvořák je vítěz EUROCUP ACESu a nic víc, věděl jsem hned, že to není vše co absolvoval v průběhu roku. Proto jsem jej požádal, aby mi něco napsal o akcích v combatech, abych to mohl dát na web jako informaci a něco zajímavého, co se v klubu běžně nevidí. Byl jsem mile překvapen, když mi ještě večer těsně před půlnocí přišel email s povídáním, které je dále v reportáži, bez jakýchkoliv úprav:

                   Vítězná NakajamaB5N2 pro kategorii ACES WW2 na letišti v Modelparku

       3.12.2019  Karel Jeřábek

Karel Jeřábek mě požádal, zda bych nesepsal něco s tématikou kombatu, kterému jsem se intenzívně uplynulý rok věnoval. Společně s kamarády kombatáři jsme se účastnili nejen akcí domácích (a že jich nebylo málo), ale i zahraničních soutěží – Německo, Rakousko, Slovensko.

Hned úvodem jaké že to máme kombatářské kategorie a o co vlastně jde:

Jednoduše řečeno v soubojích létá několik pilotů najednou, typicky 5-7, a navzájem si osekávají stuhy připevněné na modelech. Stuhy mají délku 12, nebo 15 dle konkrétní kategorie. Jakým způsobem stuhu ze soupeřovo modelu dostanete / useknete je úplně jedno. Nejčastěji se seká vrtulí, ale i náběžnou hranou křídla a čas od času třeba netradičně podvozkem (u WW1) apod. Nejvíce bodů se získá právě za seky. Hodnotí se více věcí, ale obecně platí „kdo seká, ten vyhrává“, nebo též po anglicku „No Cuts, No Glory“.

Kategorií je několik. Úplně základní rozdělení je na souboje s polomaketami skutečných bojových strojů z období druhé nebo první Světové války. Pak se kategorie dále dělí dle typu (velikosti) modelů. Takže úplně na špici je ACES WW2 – 2. SV, polomakety letadel v měřítku 1:12, pohon spalovacím (nejčastěji žhavík 4ccm O.S.MAX nebo ASP) nebo elektromotorem (nejčastěji 6S LiPol baterie). Převládají kompozitové modely – laminátový trup, křídlo nejčastěji polystyrén polepený dýhou nebo olaminovaný. Následuje ACES WW1 – 1. SV, polomakety letadel v měřítku 1:8, pohon spalovacím (čtyřtakt 5ccm) nebo elektromotorem. Model by měl být konstrukční z balzy a překližky, časté jsou laminátové trupy, bohužel v poslední době se čím dál častěji objevují i modely kompletně postavené z pěnových hmot. Jak dopadne srážka „houby“ s konstrukčním modelem, obzvlášť s ohledem na následky, asi netřeba rozebírat.

Jako „srandakategorie“ se jeví EPA WW2 a EPA WW1. Modely jsou z pěnových hmot, výhradně EPP a namísto určení měřítka je stanoveno rozpětí. U WW2 max. 850mm, u WW1 min. 1000mm. Pohon je výhradně elektromotory a limitující je stanovená maximální velikost a kapacita baterie LiPol 3S1300mAh. Jak s takovým objemem energie závodník naloží je čistě jeho věc. Éra jsou celkem malá, odolná, obratná a případné rány tolik nebolí. Létá se blízko, na menším prostoru, zkrátka je to takové nějaké více FUN.

Minulý rok proběhl světový šampionát WASG 2018, což je takový kombatářský svátek – mistrovství světa. Shodou okolností se uskutečnil právě v areálu Modelparku. Právě na tuto akci jsem se začal důkladně připravovat už v sezóně 2017. Pro ACES WW1 jsem vyvinul úplně nové modely S.E.5 z balzy, překližky a smrkových nosníků, také trochu plastu a dalších modelářských materiálů. Pro ACES WW2 (říká se jí královská kategorie kombatu) jsem vyházel všechny staré modely a postavil úplně nový typ. No, zas tak nový nebyl, už od r. 2007 létám s báječným japoncem Nakajima B5N2, ale tentokrát jsem se konečně odhodlal k laminátovému trupu a laminátovým křídlům laminovaným do negativní formy, kde jádrem je obyčejný kuličkový polystyrén. Popis a vývoj konstrukce tohoto modelu by zabral spoustu řádků. Stručně - konečně se mi povedlo vypiplat perfektní soutěžní éro pro kombat v kategorii ACES WW2, které hodně vydrží, zas tak moc nestojí a hlavně špičkově létá. Pokud s tímhle érem narazíte ve vzduchu na nějaké omezení, tak leda na své ruce.

Odpusťte dlouhý úvod. Tak tedy r. 2019. Vynechám popisování akcí EPA ať už WW2 nebo WW1. Domácích moc nebylo a v zahraničí létají, jak to šetrně napsat, prostě druhou ligu. V EPA WW2 se mi povedlo vyhrát jak domácí, tak německý pohár (soutěže pořádané v průběhu celého roku). EPA WW1 se létala málo a pohárově se nehodnotila.

Takže ten ACES. Povzbuzen úspěchem na WASG 2018, kde na mě v ACES WW2 nakonec těsně zbylo 2. místo za výtečným ruským závodníkem Golubkovem, jsem pojal rok 2019 hodně „evropsky“. Kromě několika domácích soutěží jsme s kamarády objeli soutěže v Německu, Rakousku a na Slovensku. Letos bohužel nevyšlo Polsko kvůli kryjícím se termínům akcí. Výlety, zejména do Německa, mají pro Tepličáka ještě jedno zajímavé kouzlo. Pokud srovnáte cestu na soutěž na Moravě, třeba v oblíbených Budkovicích (Czech Heaven) a soutěž někde podobně daleko v Německu, tak při pohledu na google mapy zjistíte báječnou věc. Zatímco cesta na Moravu je poseta značkami „práce na silnici“, na cestě směrem do Německa je takových označení velmi poskrovnu. Dvakrát jsme tak raději jeli směrem na západ, než absolvovat očistec na D1.

Po dvou „zahřívacích“ dubnových soutěžích právě ve zmiňovaných Budkovicích a nedaleko Kolína následoval první výlet za hranice. Vyrazili jsme na EUROCUPový závod do Rakouska, kousek pod Vídeň. Cesta dlouhá a na letišti spousta závodníků z několika zemí. Jenže ten vítr. Když v Rakousku uvidíte u modelářského letiště „větrníky“ tak věřte, že tam prostě bude fučet. A fučelo. Čekali jsme do oběda, kdy pořadatel soutěž zrušil. V nárazech prý foukalo 120km/h. Ne že by se v tom nedalo létat, dalo, ale určitě ne bezpečně. Jediné pozitivum tak bylo, že jsme žádné modely nerozbili.

Jedna nebo dvě domácí akce a opět za hranice. Začátkem června do Německého Lörrach což je kousek od Basileje ve Švýcarsku, docela dálka. Jeli jsme jen ve dvou s kamarádem „Soptíkem“ (ani se neptejte, proč má takovou přezdívku). Taková perlička – pouštěli jsme si v autě fláky od Tří sester a zrovna když Fanánek hulákal „… Kawasaki zelená …“, tak kolem nás fakt jedna zelená KAVA prosvištěla, vážně, nekecám. Ubytování bylo v Německu dost drahé, zřejmě kvůli blízkosti Švýcarska, a tak jsme našli hotýlek ve Francii. Ubytování v pohodě, jen ty jejich sladké snídaně, to byl opravdu děs. Ale na letiště kousek. ACES WW2 se moc nepovedla, z pěti letů ve třech nebo čtyřech srážka se soupeřem, to se fakt těžko honí body. Utrpěné 2. místo. V ACES WW1 to bylo lepší a ve slušné konkurenci a po povedených soubojích 1. místo před místním borcem Stefanem Kunerem. Soutěž byla dvoudenní a druhý den byla na některých borcích patrná únava po bujaré noci.

Na konci června jsem si střihnul domácí akci v Rokycanech zakončenou druhým místem v ACES WW2 a devastací S.E.5 v ACES WW1 – 6. místo. Není každý den posvícení, že.

A to už nadešel čas letních prázdnin a s tím i povinná rodinná dovolená. Že termín německé soutěže vychází přesně do termínu dovolené? S tolerantní manželkou snadné řešení. Dovolená proběhne nedaleko letiště. Vyrazili jsme na 14 dní na kola k německé Postupimi, jihozápadně od Berlína. Letiště bylo kousek od Berlína na sever. Takže zatímco zbytek rodiny vyrazil na výlet vlakem do Berlína, já si to namířil na sever k městečku Vehlefanz. Pěkná letová plocha, nové tváře z bývalého východního Německa a přijíždějí také kamarádi ze Sokolova – Petr a Dan Starkovi. Nepřehlédnutelnost českých dresů posílil ještě Vláďa Coubal. Pestrost národů doplnili kolegové z Polska. V jeden den se odlétali tři kategorie, ACES WW2 a WW1 a EPA WW2. Nepřálo počasí a tak se odlétalo méně soubojů, kvůli dešti se už neletělo žádné finále. Němečtí kombatáři si vybrali svou porci pravdy. Obzvlášť na hošanech z bývalého východního Německa bylo vidět, že nemají moc nalétáno. Jeden nich zapíchl svojí stíhačku cca 2m od místa, kde jsme stáli a řídili své modely. Stupně vítězů v ACES WW2 jsme obsadili kompletně CZ – já 1., Starkové 2. a 3. V ACES WW1 to byla taková soutěž na nic. Málo závodníků (4) a silný vítr umožnily jen tak nějak souboje odlétat bez zajímavějších událostí a seků. Dva závodníci po prvním kole rozbili své stroje. Výsledek – 1. místo, ale bodově nezajímavé. Ostatní CZ piloti tuto kategorii nelétali. V EPA WW2 těsné vítězství před Danem Starkem, třetí polský pilot, takže Německo opět bez medaile.

Když píšu „bodově nezajímavé“ – v soutěži EUROCUP je hodnoceno jen nejlepších 10 letů a současně z jedné země se počítají maximálně čtyři nejlepší výsledky. Takže snahou každého závodníka bojujícího o umístění v EUROCUPu je, aby se mu alespoň jedno, dvě nebo více kol opravdu povedlo. Když se sice třeba slušně umístíte v soutěži, ale z jednotlivých letů máte jen málo bodů, tak ty body musíte nabrat na nějaké další zahraniční soutěži. A že ne vždy se všude daří, je asi každému jasné.

Konec července a kolize termínů mezi soutěží v Budkovicích a v Německém Bubesheimu. Ani jedna akce není EUROCUP. Krátce před německými závody se ukázalo, že díky slušným výsledkům z minulých německých akcí mám šanci na dobré umístění i v Německém národním poháru (hodnocení za celý rok). Takže Bubesheim. Na západ vyrážíme opět s kamarádem Soptíkem. Pokud jste byli s dětmi v Legolandu v Německu, tak Bubesheim je hned vedle. Letiště je fajn, ubytování máme nedaleko. Soutěž je dvoudenní a letí se tři kategorie. V ACES WW2 nás není mnoho. Devět pilotů a mezi nimi i Stefan Kuner. Už jsem o něm psal. Taháme se o každý sek a jeden druhému nic nedaruje. Vítězím o dva seky. Podobně je to i v ACES WW1. Také devět pilotů, opět těsné vítězství před Stefanem. V EPA WW2 je nás dokonce jen 7, ale i tady se utkávám se Stefanem. Vítězství a Stefan zase druhý. Tenhle víkend mu asi zůstal v hlavě s heslem „co to jako mělo bejt?“. Jak jsme mezi sebou se Stefanem měli minimální bodové odstupy, tak závodníky na dalších místech od nás dělila bodová propast. Cestou zpět hlásí navigace zdržení u Norimberka nejdříve 20 min, pak 40 … 60. Volíme doporučenou objížďku zakončenou zákazem vjezdu. Google se spletl, průjezd pouze pro místní. A přitom silnice, na kterou se potřebujeme dostat, je takřka za rohem. „Zavírám“ oči a valíme zákaz nezákaz. Za chvíli jsme za Norimberkem. Po více jak třech měsících ještě žádná pohlednice od německé policie nedorazila, tak snad dobrý.

A jak že to bylo v těch Budkovicích? Vzrostlá kukuřice v letovém prostoru pohltila mnoho modelů po srážkách ve vzduchu. Ne všechny se povedlo najít. Dovolím si předběhnout – nakonec se našlo vše, ale některé modely až v říjnu při sklizni kukuřice.

V úvodu jsem zmínil výběr mezi cestou na Moravu, nebo do Německa. A to je právě případ další soutěže v Německém Gerolzhofenu. Začátkem srpna rozhodování mezi soutěží v Čechách nebo v Německu. Čechy – Kyjov – D1 – kukuřice. Německo – podobně dlouhá, ale lepší cesta – soutěž označená jako „Mistrovství Německa“. Prý prestižní záležitost. Jasná volba. Německo je velká země a tak jsou pořádané akce do jisté míry lokální. Piloti ze severu si pořádají vlastní soutěže, piloti z jihu také. Na Mistrovství Německa se potkají všichni na jednom místě. Vyrážíme se Soptíkem a Starky. Bydlíme společně v hotýlku a zjišťujeme, že za sousedy máme několik německých soupeřů. Dojem z pěkného letiště trochu kazí stromy za letovou plochou. Nejsou zrovna daleko. Ani ta zahrádka s boudou vedle stromů není moc daleko. Ale zase je parádní zázemí. Jedna novinka – poprvé nám tu měří hlučnost modelů. Měří se na určenou vzdálenost a ve třech polohách modelu vůči hlukoměru. Prošli jsme a získáváme žluté kartičky s vyplněnými údaji. Prý je tu občas kontroluje policie, a kdo nemá kartičku, s tím je amen. V ACES WW2 19 pilotů. Sebevědomí pochroumané na minulých závodech si obnovuje Stefan Kuner a nekompromisně vítězí. Odlétal parádně a bez srážek. S jednou srážkou ve vzduchu končím na druhém místě. Bodová ztráta dalších závodníků je propastná. V ACES WW1 12 pilotů. Bezchybným výkonem vítězí opět Stefan. Mně se jedno kolo hrubě nepovedlo. Řekněme, že jsme si s mým mechanikem Soptíkem tak úplně nerozuměli, a beru čtvrtou příčku. Škoda. V EPA WW2 15 závodníků. O první místo se taháme s Danem Starkem. Je to dravé mládí a dává mi zabrat. Ale společné souboje si dokážeme náležitě vychutnat. Těsně vítězím. Dan druhý. Stefan čtvrtý.

Na této akci se vyhlašují i výsledky v Německém poháru. Němci mají soutěžní sezónu podobně jako školní rok, takže na vyhlášení mají krásný letní podvečer. Německý pohár se mi povedlo vyhrát v kategoriích ACES WW2 a EPA WW2, o stupínek za mnou je Stefan Kuner. V ACES WW1 si pořadí prohazujeme a v Německém poháru beru druhé místo za Stefanem. Nashle Německo, zase za rok.

S koncem srpna vyrážím na EUROCUPový závod v Bratislavě. Kupuju slovenskou měsíční dálniční známku už s výhledem na EUROCUPovou soutěž v Rakousku. V ACES WW2 hodně pilotů – 25. Létá se, málo seků, hodně srážek. Po několika posledních závodech bez závažnějších škod si vybírám drsné srážky provázené krátkou dobou letu. Kdo neletí, neseká. Takže spíše utrpení než radost. I tak se mi daří jedno moc pěkné kolo s pěti seky (to je to kolo, co dělá radost v hodnocení EUROCUPu). Zaslouženě vítězí Jakub Skotnica (alias Rampa). Beru druhé místo před smolařem dne, rakouským pilotem Klausem Schuszterem. ACES WW1 s deseti piloty je taková komornější záležitost jen na dvě kola, ale hodně se seká a padá spousta pozemních cílů (ty jsem v úvodu nezmínil – jedná se o polystyrénové hranoly 4x4cm s délkou cca 1m zapíchané do země v počtu 4-5 kusů, pilot získává body za sražení hranolu). Kubovi WW1 sedí a vítězí, končím o sek (100 bodů) druhý. EPA se tady nelétá.

Další oblíbená česká soutěž u Sokolova s názvem „Kobří kůže“. Jen krátce k názvu soutěže. V Sokolově žije jeden ze zakladatelů kombatu v Čechách a ten choval hady, i ty kobry. A neřeklo se mu jinak, než „Kobro“. Pak ho jeden prevít uštknul. Už hady nemá, manželka mu je prodala zatímco v nemocnici bojoval o život, ale „Kobro“ se mu říká pořád. Tady proběhl pokus o uspořádání všech tří kategorií v jeden den. Bylo to „maso“, ale potvrdilo se, že když se chce, tak to jde. Ve startovním poli ACES WW2 čítajícím 15 závodníků jsem, i přes drobné technické obtíže, se slušným náskokem zvítězil. To byste nevěřili, jak dokáže pozlobit servokabel propojující přijímač se servy v křídle. Obzvlášť, když nevíte, že viníkem občasného neřízení modelu je právě on. Když to zkrátím, tak jsem měl pro odlétání celé soutěže jen jeden funkční model. Naštěstí nepříliš vážná srážka přišla až ke konci finálového letu. ACES WW1 o čtyřech pilotech proběhla velice rychle a přinesla další vítězství. EPA WW2 s účastí 15ti pilotů dopadla stejně.

Necelý měsíc po řežbě na Slovensku vyrážím s kamarády z Moravy na EUROCUPovou soutěž do Rakouska. To je ta, která byla na začátku roku zrušena pro velký vítr. Jedeme přes Bratislavu (ano, ta slovenská dálniční známka). Po cestě i nedaleko letiště „straší“ větrníky. Ale dneska prý fučet nebude. Sice nefučelo, ale bezvětří rozhodně nebylo. Obzvlášť modely WW1 nemají vítr rády. V ACES WW2 se sešlo neuvěřitelných 29 pilotů ze šesti zemí. Skvělá konkurence. I když jsem si v posledním kole vybral svou snad nejkrutější srážku za poslední dva roky a celý model jsem po vyndání elektroniky rovnou nacpal do popelnice, ostatní kola se vydařila a s náskokem se povedlo vyhrát. V ACES WW1 se nás sešlo jen 7 což je opravdu hloupý počet. Zatímco v ACES WW2 může letět najednou nejvíce 7 pilotů, tak v ACES WW1 je to jen 6. Rakouští pořadatelé neprojevili moc důvtipu a rozdělili závodníky do kol po třech resp. čtyřech. A létat ve třech, to fakt nechcete – prostě nejde nalétat dobré body, protože máte možnost osekat pouze dva soupeře. I při tak pitomém počtu soutěžících se dají kola rozlosovat tak, aby letělo 5-6 pilotů. Tady asi netřeba popisovat jak, ale jde to. Končím třetí a dá se říci, že jsem to třetí místo utrpěl. Alespoň jedno kolo se jakž takž povedlo a hodí se do hodnocení EUROCUPu.

Na konci září pořádají hoši od Prahy soutěž s názvem „Bitva o Tazzí Kožuch“, tentokrát pouze ACES WW2. Pikantérie akce spočívá právě v tom kožichu. Aneb vítěz získává, kromě pohárku, také vypelichaný, potrhaný a z módy dávno vyšlý putovní kožíšek. To by ještě tak hrozné nebylo. S vlastnictvím kožichu je spojena jistá povinnost. Majitel kožichu musí do příští „Bitvy o Tazzí Kožuch“ navléci do kožichu svou manželku, přítelkyni, milenku … (jen jednu z nich  ) ve spodním prádle a pořídit fotky. Původní podmínka byla ještě tuto taškařici provádět na náměstí svého města v pravé poledne, ale ta už naštěstí padla. A hádejte, kdo vyhrál? S pohodlným bodovým náskokem jsem se stal hrdý majitelem toho odporného kusu ošacení.

Blíží se konec sezóny. Poslední závody v Budkovicích, vyhodnocení celé sezóny. Bohužel se termínem kryjí s akcí v Polsku, ale tentokrát dávám přednost domácím závodům, ač vloni to bylo v Polsku parádní. Ještě pár dní před soutěží se všichni obáváme zrádné kukuřice, která stále zůstává na polích kolem letové plochy. Na Moravu se chystám jen proto, abych tam byl, ani nepředpokládám, že bych létal. Na ACES WW2 beru jen dvě letadla, na EPA WW2 ty největší trosky. Jenže ejhle, v pátek před soutěží se podařila dohoda se zemědělci a kukuřičné klasy kombajny kosí. Mám letět, nemám letět, nějak se mi nechce, letadel málo, už o nic nejde … A tak jo. Startovní pole 25 závodníků v ACES WW2 je výzva. Začátek jak ze zlého snu. 21 vteřin letu a bum, rána, éro v poli. Super začátek. To už dlouho nebylo. Čas na test mentální odolnosti. Beru druhé (a taky poslední) letadlo. Následují jen samá pozitiva a jistoty. Krásné tři lety s mnoha seky a pohodlné vítězství. Kombat je proradný. Létá se do poslední vteřiny, a dokud nezazní poslední hvizd píšťalky, nic není jisté, nic není ztraceno, nic není vyhráno. V EPA WW2 15 pilotů a pohodlné vítězství před tentokrát skvěle létajícím Soptíkem. Je dobojováno. Sezóna skončila. Povedlo se mi vyhrát Národní pohár ve všech třech kategoriích. Ceny jsou příjemné – šiška salámu a láhev rumu.

Konec, zvonec.

Výsledky sezóny 2019

1. Místo EUROCUP ACES WW2

1. Místo EUROCUP ACES WW1

1. Místo národní pohár ACES WW2

1. Místo národní pohár ACES WW1

1. Místo národní pohár EPA WW 2

1. Místo národní pohár Německa ACES WW2

2. Místo národní pohár Německa ACES WW1

2. Místo mistrovství Německa ACES WW 2

4. Místo mistrovství Německa ACES WW 1

Účast na celkem 15ti akcích v celkem 34 samostatných závodech. Odlétáno celkem 132 soubojů v celkové délce cca 13 hodin. 24 vítězství, 8 druhých míst, 2 umístění mimo bednu.

Foto:

Úspěšné S.E.5 na letišti v Modelparku, vlevo elektro verze, vpravo s 4-taktem OSmax

1. Forma na křídlo Nakajimy, frézovaná z MDF, povrch plnič

2.                      

3. Forma stažená svorníky a hotové křídlo

4.                      

5. Sezóna 2019 začala optimisticky

6.                      

7. Výlet do Německého Lörrach a zmiňovaná zelená Kawasaki

8.                         

9. V Lörrach byl i pojízdný bar, společenská část k závodům zkrátka patří

10.                      

11. Vzdušné souboje

12.                       

13. Letiště v Německém Bubesheimu

14.                        

15. Vyhrát tři kategorie a ještě v zahraničí se nedá bez velké dávky štěstí

16.                         

17. Po sestřelení soupeřovo modelu zbyly jeho trosky ve vrtulovém kuželu

18.                         

19. Česká výprava na mistrovství Německa, Gerolzhofen

20. 

21. V Německém Vehlefanz jsme Němcům „vyplenili“ zahrádku, první tři místa v ACES WW2

22. 

23. Ze třech kategorií jsme ve Vehlefanz brali 6 míst na bedně

24. 

25. Soutěž o Tazzi kožich u Prahy

26. 

27. Poslední letošní soutěž v Czech Heaven (Budkovice)

28. 

29. Snad nejhorší na cestování je naložit a vyložit – komplet výbava v panelákovém výtahu

30. 

31. Počátkem roku 2019 jsem pro kamarády uspořádal workshop, kde stavěli S.E.5

32. 

33. Workshop a výhoda stavby v přípravcích

34. 

35. Někdy letadla dopadnou „jak po boji“ (Německo, Lörrach)

36. 

37. Tohle už nemělo cenu opravovat (Rakousko, Siegendorf)

38. 

39. Z motoru urvaný výfuk, naštěstí tělo motoru v pořádku (Rakousko, Siegendorf)

40. 

41. Doma je pak potřeba vše zase pospravovat.

42. 

43. Chybějící kus trupu po střetu s vrtulí soupeřova modelu. Doplnit laminátem.

44. 

45. Přebrousit, přetmelit.

46. 

47. Stříknout plničem a přebrousit.

48. 

49. Stříknout vrchní barvou.

50. 

51. Po nalepení samolepek oken kabiny je trup opět připraven do boje.

52. 

53. Vrtuli nepodceňovat!

54.                                                              Konec reportáže Pavla Dvořáka.